RECENZE: Daniel Landa - Minový pole
Zpěvák a skladatel Daniel Landa vydal letos na konci května po osmileté pauze nové album Minový pole. To obsahuje deset písní, přičemž některé z nich už vydal mnohem dříve jako singly. Hudebně se na něm trochu vrací ke kořenům, aranže jsou podobné jako na jeho starších albech, ovšem textově je deska velice aktuální a Landa se opět trefně i metaforicky ve svých písních vyjadřuje většinou k tomu, co ho v současné době trápí.
V době covidové se zpěvák hodně angažoval i v mimohudebních záležitostech, byl hodně vidět a slyšet v médiích a pro mnohé byl terčem urážek či posměchu. Pro jiné naopak hrdinou, který se nebál otevřít hubu a přicházel s rozumnými názory. Landa se ke společenskému dění vyjadřoval vždy a pokaždé se snažil vyburcovat lidi se stejným názorem k nějaké činnosti, ovšem to, co mu stále jde nejlíp, je umělecké vyjádření pomocí svých písní, které mají stále svoji sílu a mají co říct.
Zpěvák se nechal slyšet, že nové album Minový pole je sbírka deseti zhudebněných básní a jediné, co si přeje je to, aby si ji lidi poslechli vcelku, od začátku až do konce. Jako celek totiž album skutečně působí. Ani jedna píseň tady není zbytečná a všechny mají svoji osobitou kvalitu.
Album přitom začíná docela rozverně, poměrně svižnou peckou s názvem Dneska mám volno, která jede trochu až v punkových rytmech a dává lehce vzpomenout na starší hitovky z ranné tvorby jako např. Jó ulice. Tady ovšem zpěvák připomíná všem, že je dobré, obzvlášť v dnešní uspěchané době, hodit občas všechnu práci stranou a udělat si volno pro sebe, vypnout mobil a chránit se tak před mrtvicí či duševními poruchami. Píseň se nese ve veselém duchu a posluchače hned na začátek dobře naladí. S druhou písní však Landa prudce zatahuje za pomyslnou ruční brzdu a nálada se mění v hloubavou v pomalé akustické písni Hlavolam, v níž je tématem lidská existence, smrt a to, co může nastat po ní. Píseň věnoval Daniel svému nedávno zesnulému švagrovi a z jejího textu i atmosféry vycházejí skutečné emoce.
Následující Poslední nula se nese v poněkud muzikálových rytmech, alespoň takových, které známe právě z Landových děl a text poukazuje s nadhledem především na to, čím si Landa v posledních letech procházel.
Ukolébavku už posluchači znají déle, jako dříve vydaný singl a na ni pomyslně navazuje povedená Reality show. V obou písních je znát postesk nad tím, kam se dnešní společnost dostala a kam směřuje. Landa určitě není jediný rodič, který má obavu z toho, v jakém prostředí budou vyrůstat jeho děti, z kolika si budou moci vybírat pohlaví nebo na kolik let budou otroky bank díky zadlužení. V Reality show pak poukazuje na to, jakou moc mají media a jak jejich masáži lidstvo bezhlavě podléhá. "Žer, co ti servírujou zprávy", zpívá se zde doslova. A že někteří jsou doslova překrmení, to můžeme pozorovat denně kolem sebe.
Anička Malinová by skvěle zapadla někde do období alba Pozdrav z fronty. Aranže, atmosféra i téma písně tomu napovídají. Zde se Landa dle svých slov nechal vést múzami, které ho zavedli do období druhé světové války, konkrétně k atentátníkovi na říšského protektora Heydricha, Jozefu Gabčíkovi a jeho přítelkyni Anně Malinové a vyšla z toho působivá píseň o lásce s nešťastným koncem.
Hoří horizont je píseň, která vyšla v roce 2018 a zazněla už dokonce i na turné k Landové padesátce. Nyní ji ale Dan přepracoval a nahrál znovu ve verzi 2023 a do konceptu alba skvěle zapadá, stejně jako Blanický manifest, který už posluchači znají právě z oné kontroverzní doby covidové. Vyšla ve dvou verzích, přičemž na jedné z nich se pěvecky podíleli Josef Vojtek, Vašek Bláha, František Černý, Izzi nebo Protheus a sloužila právě jako burcující protestsong proti všem restrikcím a omezujícím zákazům. Na toto album se však dostala verze bez hostů a je výhradně Landovým dílem, nicméně stále má svoji sílu.
Na závěr alba si Daniel Landa nechal asi dvě nejsilnější písně, které se mu opravdu hodně skladatelsky povedly. Domnělý spasitel má až mystický podtext, ze kterého mrazí. Dává v něm vzpomenout i na Krysaře, což je jeho nejsilnější muzikálové dílo a poté, co jsem představení konečně shlédl i živě, dává tahle píseň ještě daleko silnější význam. Zazní zde i známá píšťala a v závěru písně dokonce i melodie právě z dřívějšího Landova díla. Určitě stojí za poslech a k zamyšlení, což platí i o poslední skladbě s titulním názvem Minový pole. Právem si ji Landa nechal na konec a celou desku tímto pomyslně završuje.
Desku stojí za to poslechnout si i opakovaně. Některé písně totiž dostávají význam až po několikátém poslechu, mnohdy jsou v textech metafory a jinotaje, které posluchač rozluští až při větším soustředění se na text a domyslí-li si, v jakém období je interpret skládal, nebude to zas tak těžké. Dan Landa je vynikajícím textařem a dalo by se říct i skutečným básníkem, neboť některé texty jako novodobé básně skutečně působí. Hudba jim však dodává daleko lepší atmosféru a i po stránce skladatelské je Landa precizní, neboť veškerou hudbu a aranžmá si skládá sám.
Trochu ošizený je jen booklet alba, kde jsou jen základní informace na dvoustraně, chybí obvyklé texty či nějaké rozsáhlejší grafické ztvárnění, ale o to zpěvákovi asi tentokrát vůbec nešlo. Důležitý je obsah a ten je hodně povedený a vyvážený. Přestože byl už mnohými Daniel Landa odepisován, myslím, že tímhle albem se vrátil tam, kam patří. Alespoň na umělecké scéně.
