RECENZE: ŠKWOR - Na hraně

Zhruba před měsícem vydala kapela Škwor své nové album s názvem Na hraně. Za tu dobu už jsem novou sbírku písní téhle oblíbené kapely stačil dostatečně naposlouchat a tak se mohu pustit do jejího zhodnocení.
Škwor přišel s novým albem po třech letech od vydání velmi úspěšného počinu Sobě věrnej (2023), jenž byl i prvním albem, kde se projevila autorská, instrumentální i producentská činnost nového mladého kytaristy Jana Chudana, který do kapely jednoznačně vnesl svěží vítr a na té nahrávce to bylo znát. Na hraně pak bylo plné očekávání, kam se Škwor bude dále ubírat. Nová deska obsahuje čtrnáct tracků a je evidentní, že Honza Chudan je tvůrčím typem. O autorství hudby se podělil s baskytaristou Tomášem Kmecem rovnou na polovic, každý zde složil sedm písní, přičemž Honza ještě dodal několik textů, které jsou buď jeho vlastní v celém rozsahu písně anebo se o ně autorsky rozdělil s doposud výhradním textařem, frontmanem Petrem Hrdličkou. A mladý kytarista autorsky už během pár let zadpadl do kapely takovým způsobem, že pokud byste si nepřečetli jména skladatelů v tmavě provedeném bookletu, nepoznali byste citelnou změnu oproti zvyklostem. Otázka, zda je to dobře nebo špatně?! Pozitivní je to v tom ohledu, že se rychle přizpůsobil a dokáže najet do zavedené lajny, kterou už Škwor několik let jede a udržet se v ní, ať už textově nebo hudebně. Předchozí album se mi však zdálo hudebně pestřejší a možná se očekávalo ještě více nějaké té jeho svěží progresivity. Tím však nemyslím, že by měl Škwor nějak zásadně překopávat styl.
Nová deska obsahuje plno kvalitních písní, které z 90% zaujmou na první poslech a u Škworu je to sázka na jistotu. Za ta léta už muzikanti ví, co se lidem líbí i co se líbí jim samotným a v čem jsou si jistí. V dnešní době singlů by každá jednotlivá píseň z alba Na hraně mohla být hitem, pokud by vyšla samostatně. Kluci se drží osvědčeného mustru, kde každá píseň má svůj výrazný riff, vybrnkávanou sloku, kde se kapela jakoby ztlumí, aby mohl vyniknout zpravidla velmi povedený text a aby pak mohla v refrénu pořádně hrábnout do strun, přitvrdit a zazpívat melodický refrén. To vše podpořeno místy nějakými těmi elektronickými samply nebo scratchingem, ke kterým letos přibylo i violoncello. Nicméně pokud vezmeme album jako celek, zní to právě přesně tak, jakoby většina skladeb měla nasazenou právě tuhle uniformu a písničky jedou podle toho jednoho mustru. Když jsem se těsně po vydání alba ptal na názor ostatních posluchačů, převažovaly věty typu: "Dobrý, ale jedna písnička zní jako druhá a mám pocit že poslouchám celou dobu to samé", s čímž jsem zpočátku nesouhlasil a neviděl jsem v tom takový problém. Nicméně pokud opravdu člověk poslouchá tohle album opakovaně a častěji, je tam znát tahle unifikovanost písní (ne u všech) a ve srovnání s předchozím albem tam skutečně chybí trochu více hudební pestrosti. Nicméně je to vždy volbou kapely. Pokud chtěla album nahrát v tomhle stylu, tak to takhle udělala a vždy se v historii každého interpreta najde album, které je něčím jiné.

Kvalitativně je však většina písní na vysoké úrovni a na koncertech může vyniknout kterákoliv. Přesto některé z nich vynikají ještě o něco více. Úvodní singl s titulním názvem Na hraně byl prezentován ještě před vydáním desky a už tehdy bylo znát že bude jednoznačným hitem. Má v sobě zajímavé téma ohledně psychických potíží dnešních dětí a líbí se mi i frázování Petra Hrdličky v refrénu, kdy to tam nekompromisně seká, jak to umí jen on. Hodně vyniká i píseň Cejtim zlost, která je až dvanáctým trackem na albu a je právě trochu jiná, než všechny ostatní. Hodně dává vzpomenout na rané období Škworu, kdy Hrdlička sloku jakoby až hiphopově s nasraností odříkává, i textem na sociální téma, který je místy trochu drsný. Když jsem slyšel ten refrén poprvé, tak jsem se musel i trochu uznale pousmát, s jakým "důvtipem" jej Petr i dnes dokázal složit, nicméně ve finále na něm samozřejmě není až tak nic moc k smíchu, protože tyhle věci, o kterých zpívá, se bohužel pořád mezi lidmi dějí. Každopádně i dle ohlasů tahle pecka mezi posluchači boduje, což možná ani sama kapela nečekala a je jedna z těch, která na albu vyčnívá. Bodovat určitě bude i Tajný přání, která byla dalším singlem a je čistě Chudanovým autorským počinem. Hezká melodická pecka s výrazným refrénem, v němž mi snad jen trochu vadí zvuk kytar, který je tam jakoby divně utopený a zároveň přefiltrovaný přes nějaký zvláštní chrčivý booster, který je sice slyšet na celém albu, ale tady zní prostě nějak víc divně.
Vypíchnout je pak třeba i pomalejší píseň Stačí jen chtít, která má v sobě spoustu pravdy a je jen důkazem, že Škwor umí napsat i pomalejší a citlivější balady a ne jen tlačit na pilu, což několikrát prokázal i v minulosti. Jedna akustická a rovněž povedená pak zazní v samotném závěru alba v podobě písně Hledáš. Svou dramatickou atmosférou se mi pak začala líbit až po několika posleších píseň Padlej anděl a za zmínku stojí i Hostina supů. Ne že by úplně patřila k mým TOP, ale snad poprvé zde slyším Petra Hrdličku zpívat v refrénu takto dlouhé a táhlé melodické hlásky. Takže taky dobrá a zajímavá změna. V čem se mi zdá, že se naopak trochu Škwor vykrádá je druhý albový singl s názvem Klíč. Jeho nápěv v refrénu mi strašně připomíná nějakou jejich starší písničku, navíc fráze: "Na velkou slávu to fakt nevypadá" se podobá té, která se nacházela na předešlé desce, kde to jen "nevypadalo na Šťastnej konec". No ale to už jsou jen malé detaily, které mi evokují se starší tvorbou a je mi jasné, že když má na kontě kapela tolik desek a písní, tak je těžké se občas neopakovat.
Texty jsou na albu opět kvalitní. Jak již bylo zmíněno, k Petrovi Hrdličkovi přibyl další výborný textař v podobě kytaristy Honzy Chudana a i v tomhle ohledu byl určitě pro kapelu trefou do černého. Každý si v jejich obsahu najde to své, jsou většinou přímočaré, reagují na dnešní dobu a to většinou bez servítek. V tomhle ohledu zatím asi nevyčerpatelná studnice a autorům z řad Škworu se daří jak na sociální, tak třeba i na vztahová témata vždy složit povedený text.
Čtrnáct nových pecek kapely Škwor tedy určitě stojí za poslech. Mají moderní zvuk a jsou odrazem kapely v roce 2026. Na koncertech zabere většina z nich, jako celek však můžou všechny dohromady po několika posleších působit už jednolitě, i když se tu najdou i světlé výjimky. Kvalitní album, za které se kapela určitě nemusí stydět, vsadila na jistotu, nicméně předchozí album Sobě věrnej tenhle nový počin u mě zatím nepřekonal.




















Komentáře