RECENZE: Škwor - Sobě věrnej

Počátkem letošního října vydala své nové album přední rocková kapela Škwor. Studiovou novinku avizovala už někdy v půli května, odkdy postupně vypouštěla klipové singly. Do vydání alba stihla namlsat své fandy celkem třikrát a každý nový singl byl snad ještě lepší, než ten předchozí. Nakonec kapela přišla s úctyhodnou sbírkou čtrnácti nových písní, na kterých se velkou měrou podílel i nový mladý kytarista Honza Chudan, který je součástí týmu Škworu necelé dva roky. Album Sobě věrnej i díky jeho invenci zní velmi svěže a moderně, zároveň je to ale pořád Škwor. A Škwor v roce 2023 zní sakra dobře!

Loňský příchod o generaci mladšího kytaristy do takto zajeté kapely byl pro mnohé překvapením. Honza Chudan se však už na koncertech jevil jako velmi technicky zdatný hráč, který navíc vnesl na podium více života a oné pověstné mladistvé energie, čímž trochu rozhýbal i ostatní spoluhráče. V našem prvním společném rozhovoru jej pak Petr Hrdlička chválil i za skladatelský přístup s tím, že Honza dokáže složit dobrou písničku i s vlastním textem, která se dá ve Škworu určitě použít. Bylo to tehdy nezvyklé i pro samotného frontmana, neboť dlouhá léta si skládal veškeré texty sám, nicméně pokud vám do kapely příjde talent, který vám ušetří práci a navíc ji odvádí kvalitně, byla by škoda toho nevyužít. Honza Chudan proto dostal na novém albu prostoru celkem hodně a to nejen jako skladatel, textař a kytarista, ale i jako hudební producent, který celou desku zmixoval i zmasteroval. A to už je co říct. Od zbytku kapely dostal plnou důvěru, kterou zužitkoval ve skvělou práci a zvukově to album zní možná nejlíp za celou éru Škworu.

První tři písničky tracklistu jsou zároveň i prvními zveřejňovanými singly a seřazeny jsou i v pořadí, v jakém šly postupně na veřejnost. Startuje se tedy titulní melodickou skladbou Sobě věrnej na níž navazuje ostřejší a tvrdší Rozkaz zněl jasně z pera basáka Tomáše Kmece, v jejímž textu si Petr Hrdlička rozhodně nebere servítky a vyjadřuje se tu celkem trefně. Že byl momentální inspirací válečný konflikt na Ukrajině, o tom asi není pochyb. Nadcházející Pocit viny nás vezme do úplně jiné nálady. Pomalejší rozvláčné sloky přejdou do ostřejšího refrénu, který však na ně libozvučně navazuje a v této písni slyšíme Škwor tak trochu v jiné poloze, než jsme byli doposud zvyklí. Na svědomí to má právě Chudan, který složil hudbu a ačkoliv to zavání něčím jiným, je to pořád Škwor, takže žádný nesmyslný úlet. Z oněch třech prvotních novinek se mi tato určitě líbila nejvíce a doprovozena byla i velmi kvalitně zpracovaným klipem. Líbí se mi tady i moment, kdy Petr Hrdlička vystřídá hlasovou polohu z jindy nezvyklého poklidného zpěvu téměř až do řvaní a právě tady píseň perfektně graduje. Určitě jeden z top momentů desky.

Při prvním poslechu alba si říkáte, že nic lepšího než první tři singlovky už možná nenastane, ale s každou další písničkou jakoby se laťka kvality posouvala výš a výš. V Až si pro nás příjdou se mi např. hodně líbí výkon bubeníka Martina Pelce, který jinak na celé desce hraje skvěle, ale tady mě jeho povedené pasáže zaujaly tak nějak nejvíce. Celá skladba je prostě dobře vystavěná a má koule. Svět iluzí je první vyloženě pomalý akustický cajdák s klavírem a španělkami, který se taktéž dočkal klipu. Tyhle pomalejší věci Škwor také umí a od úspěchu hitu Síla starejch vín podobné věci zařazuje na alba pravidelně. Určitě se budou hodit na některá další unplugged turné, která si kapela i její fanoušci oblíbila a Svět iluzí si tu jistě zaslouží své místo. Album podle mě začíná pomalu vrcholit od šestého tracku, kde se nachází písnička Do tmy, která je celá v režii Chudana. Nevím, zda je to zrovna ta ona píseň, o které Petr mluvil ve zmíněném rozhovoru, ale tohle je sakra hitovka! V pomyslném žebříčku top písní na albu bych ji osobně zařadil asi nejvýš. Jsou tam totiž strašně líbivé tóny, je v příjemném tempu a má skvěle vystavěný refrén. Někdo může namítnout, že už jsou tam moc popíkářské postupy jako někde od Miraie, ale ať klidně jsou! V kombinaci s tvrdými kytarami je to prostě super, pořád je to Škwor, ale v moderním a svěžím hávu. Nestojí na místě a to je dobře.

Šťastnej konec je naopak od osvědčeného škwořího dua Kmec/Hrdlička a rovněž se vyznačuje dobrým melodickým a snadno zapamatovatelným refrénem. "Kdo o něm básnil, asi se zbláznil a teď nikdo neví co bude dál. Klidně si příjdou s chaosem bídou a doufaj, že nikdo s tím nic neudělá...." Text opět velmi kritický, dosadit si tam může každý koho chce a kdo čekal od Petra Hrdličky něco optimistického, tak ani na tomhle albu se toho moc nedočká, neboť "Tohle na šťastnej konec nevypadá." Do více skotačící nálady nás veme následující Pravda bolí a tady si dokážu představit, jak na tuhle pecku skákají plné stadiony. Opět písnička s obrovským potenciálem, kterou doufám kapela koncertně využije a tady už jsme fakt na špici. Nijak extrémně z ní ale neklesáme, pokud se to vůbec klesáním dá nazvat. Král extrémů je totiž písnička zase trochu tvrdšího ražení, v jejímž textu si Hrdlička až trochu rapovým nasraným stylem stěžuje nad dnešní úchylnou dobou, kde se začínají potírat rozdíly mezi pohlavími. "Přece kluci nemaj pětky kozy, holky zase péra, tohle není voříšek ani pro amatéra. Nemusím bejt doktor, abych věděl sám, že tam, kde má bejt otvor, není jinej plán." Nezbývá, než souhlasit.

Zapomenutý hříchy jsou podle mě jednou z nejlepších akustických věcí, které Škwor složil. Je strašně chytlavá, má v sobě příjemnou náladu a úplně se hodí do nějaké klubové atmosféry na zmiňovaném unplugged tour, kde ji spolu s kapelou bude zpívat celý sál. Navíc jsou v ní slyšet příjemné detaily a kytrové vyhrávky, které na španělku pěkně vyniknou a jistě je má na svědomí právě mladý kytarista, který i zde hudbu skládal. No a po tomhle tracku mělo možná album v tom nejlepším skončit. Nikoliv však z důvodu, že by následující písničky byly vatou, to v žádném případě. Spíš mi příjde, že deset novinek je na takto nabitém albu tak akorát a pro některé posluchače bude čtrnáct pecek na desce až dost. I ty čtyři další jsou totiž povedené a trochu mám obavu, aby si kapela na jednom albu nevystřílela veškerý kvalitní střelný prach. Možná, že měla něco pošetřit do šuplíku na další desku, ale možná prostě tenhle materiál měla potřebu vypustit všechen naráz. To už je čistě jen na rozhodnutí kapely samotné. Bude ale nejspíš mít problém v tom, které pecky z takto obsáhlého tracklistu zařadí na turné, protože ať vyberou cokoliv, vždy tam nějaká oblíbená bude někomu scházet. Leda, že by to udělali jako Krucipüsk a jiné další odvážnější kapely a troufli si přehrát na koncertech celé nové album. Čtrnáct písní by ale už asi zabilo dost času i tam.

Co nás tedy čeká v závěru alba? Jízda snů je taky specifická pecka, kde se poklidné vybrnkávání střídá s tvrdým nu-metalovým riffem, to vše doprovázené scratchováním DJ Fluxe, který jako jeden z hostů obohatil svým uměním vícero písní na desce a nikterak tady nepřekáží. V závěrečném refrénu téhle písně pak můžeme slyšet Hrdličku zpívat asi v nejvyšší hlasové poloze, kterou kdy snad ve studiu použil, což lze taktéž zařadit k výrazným momentům alba. Píseň Jako dřív je pak pomalejšího ražení a textově více mířená spíše na ženská srdce, Čistej stůl je pak další z potencionálních stadionovek, kdy může v mezihrách dav hromadně skandovat s paroháčema nad hlavou do rytmu, k čemuž je tu i tak trochu podprahově vyzýván. Závěrečná píseň je poměrně "romantická" neboli vyznání lásky ve stylu tvrďáka Petra Hrdličky, takže nečekejte žádná sladká slova, ale spíše něco v tomhle ražení: "Jako z vokurek lák, jako kyselej nálev, jako zaseklej hák pod žebro náhle, asi holka se mnou život takovej máš...."

Sobě věrnej je zkrátka silná deska, možná že i jedna z nejsilnějších od Škworu. A i když to zní většinou jako klišé, když mnoho kapel povídá, že poslední deska je vždy tou nejlepší, co kdy nahráli, tak tady se to tvrzení bude hodně zakládat na pravdě. Vždy to samozřejmě ukáže až čas. Škwor totiž, až na pár výjimek, většinou dokázal kvalitativně překonávat svá alba předchozí a vždy byl tak trochu zvukově napřed oproti zbytku české scény a platí to asi i tentokrát. Nový spoluhráč vnesl do kapely hodně svěží vítr a na nahrávce je to hodně znát. Sice se tu objevují i některé staré osvědčené postupy, ale tím si Škwor zachovává stále svoji tvář a zároveň se nebojí jít i s dobou a vnášet do tvorby i další, modernější prvky. Za mě tedy super počin!