Motivací by neměl být úspěch za každou cenu, vzkazuje mladým muzikantům Michal Prokop

V úterý 12. února zavítá do kroměřížského Domu kultury legendární zpěvák, kytarista a skladatel, pro mnohé známý i jako politik nebo moderátor, Michal Prokop, který zde vystoupí v triu s dalšími neméně známými muzikanty – houslistou Janem Hrubým a kytaristou Lubošem Andrštem. Michal Prokop ještě před tímto vystoupením poskytl pro Týdeníku Kroměřížska rozhovor, ve kterém vzpomíná na své hudební začátky a éru šedesátých let na tuzemské hudební scéně. Zároveň také naznačil, na co se mohou fanoušci na koncertech s tímto triem těšit. Na hudební scéně působíte už více jak půl století. Vzpomeňte prosím na vaše úplné hudební začátky, jak jste se dostal k muzice?

K aktivnímu muzicírování mě přívedl spolužák na gymplu. Bylo to v roce 1963. Tehdy jsem začal pod jeho vlivem hrát trošku na kytaru. Pak s dalšími spolužáky jsme založili jakousi partičku, která je už prazákladem Framus Five, i když se to tak samozřejmě nejmenovalo a dnes jsem z téhle party zůstal sám. Ovšem skutečnou historii naší kapely počítám až od roku 1967, to jsem začal zpívat.

Kdy přišly ambice zabývat se hudbou na profesionální úrovni? Jakou jste k tomu měl v té době motivaci?

Profesionální ambici jsme začali prožívat začátkem roku 1968, po úspěchu na 1. Československém beatovém festivalu v Lucerně v prosinci předešlého roku. Tam jsme byli ohromným překvapením, já získal cenu jako nejlepší zpěvák a na základě toho jsme dostali nabídku od tehdejšího Státního divadelního studia stát se profesionály. A to už byla tedy motivace.

Jací interpreti vás ve vašich začátcích ovlivňovali?

Ray Charles, černí souloví a bluesoví zpěváci jako třeba Otis Redding, Wilson Pickett, Muddy Waters, ale taky, možná i dřív anglické rhythm and bluesové kapely Animals, Manfred Mann, Rolling Stones a další.

V té době byl přístup k západní hudbě vcelku omezený. Jak se k vám dostávala?

Různě. Někdo občas přivezl desku ze Západu, něco se občas dalo koupit v kulturních střediscích tehdejší NDR, Polska, Maďarska,v Tuzexu, později už se tu a tam objevily některé desky i u nás v Supraphonu, třeba Zpěvy černého lidu apod. Ovšem především poslechem zahraničních radií a kopírováním rozhlasových i gramonahrávek na cívkové magnetofony.

Jak vzpomínáte na zrod českého bigbeatu?

Jako na období úžasného rozmachu hudby, která se stala symbolem svobody, přinesla s sebou úplně nový pohled na svět a životní styl. To byla kulturní vlna šedesátých let, která se neprojevovala jen rock and rollem, ale i filmovou novou vlnou, módou, revoltou proti způsobu života generace našich rodičů. A to jak tady, kde to mělo protirežimní nádech, tak i na Západě, kde to hrálo trochu jinou roli. Takovou roli už dnešní hudba nehraje.

Kdybyste si mohl vybrat dobu, ve které byste s hudbou začínal, byla by to ta dnešní, kdy mají mladí muzikanti ke všemu snadnější přístup anebo byste období svého mládí neměnil?

Vlastně nevím. A to ani vzhledem k tomu, co jsem řekl v minulé otázce. Kdybychom začínali dnes, určitě bychom se rychleji a dokonaleji naučili řemeslo, vzhledem k možnostem a otevřeným zdrojům. Ale jestli by naše hudba znamenala pro publikum totéž, co znamená pro naše publikum dodnes ta naše, stará, o tom přesvědčen nejsem. Nerad bych ovšem působil jako starý dědek, který vzpomíná, jak to bylo v době jeho mládí všechno lepší. To tedy nebylo!

Co byste poradil dnešním začínajícím muzikantům?

Hlavně aby dělali to, co cítí. Motivací by neměl být úspěch za každou cenu. Taková hudba obvykle moc dlouho nevydrží.

Zaujalo vás něco na současné hudební scéně, ať už domácí nebo světové?

Přiznám se, že tu současnou scénu už moc nesleduji, zaujme mě občas buď nový, případně nečekaný počin někoho z mé generace, nebo i tu a tam hudba lidí o víc, než celou generaci mladší, a přitom hlásící se ke stejným kořenům, jako ta naše „stará“ muzika. Třeba Joe Bonamassa.

Do Kroměříže přijedete spolu s Lubošem Andrštem a Janem Hrubým. Kdy a jak došlo k vašemu muzikantskému propojení?

S Lubošem dřív, už na přelomu roku 1969 a 70, tedy v první éře Framus Five. Spolu jsme pracovali už na druhém albu Město ER. Pak kapela přestala na nějakou dobu fungovat a znovu jsme se sešli v osmdesátých letech, nejdřív v triu, které jsme dali dohromady ještě dřív, než se oba chlapci ocitli současně i v kapele. Honza Hrubý přišel do kapely v roce 1983, spolu jsme pracovali na albu Kolej Yesterday, pak odešel Honza na nějaký čas zpátky k Vláďovi Mišíkovi, pak se různě vracel, mezi tím už vzniklo to trio, které jsem vymyslel na základě úžasného Lubošova alba Capricornus, kde se sešli právě s Honzou, no a pak chvíli v kapele byli, chvíli ne, já pak odešel na řadu let do politiky a k televizní práci, od roku 2000 opět hraje trio a od roku 2006 existuje znovu obnovený Framus Five v současné podobě dodnes. Tedy s oběma pány po mém boku v obou projektech.

Prozraďte prosím, na jaký repertoár se mohou vaši fanoušci na koncertě v Kroměříži těšit?

To je vždycky velké dobrodružství. Jednak je repertoár hodně pestrý, stylově i žánrově, jednak je tam spousta prostoru pro improvizační schopnosti obou těchle virtuosů, kdy jen čekám co kdy a jak bude. Od písniček přes blues až k jazzu a možná i něco navíc.

Pomineme-li akustické složení tohoto tria, v čem jiném se ještě odlišují koncerty oproti těm s vaší kapelou Framus Five?

Repertoár tria se s tím kapelovým potkává jen málo, rozhodně nejde o nějakou chudou verzi akustického Framusu. Tam je jasné aranžmá, hrajeme autorské písničky z našich desek, z různých období naší tvorby, kdežto v triu jde především o rovnocenné setkání tří osobností s prostorem pro improvizaci, takže každý koncert je jiný, i když formálně je repertoár už léta stejný.

Připravujete nyní něco nového ve vaší tvorbě?

Zmínit chci festival Krásný ztráty Live, jehož třetí ročník připravujeme na srpen do Všetic ve středních Čechách, to sice není přímo tvorba, ale já si tam vždycky, kromě naší kapely zazpívám ještě něco s některými jinými kapelami či projekty. A ještě něco se chystá, ale o tom zatím hovořit nechci. Jsem trochu pověrčivý.

Kterého hitu si ve svém repertoáru nejvíc ceníte?

Klíčovou písní mé kariéry je určitě Kolej Yesterday, kterou napsali pánové Petr Skoumal a Pavel Šrut, ale vážím si všech pecek co zpívám, jinak bych je samozřejmě nezpíval. Taky si moc vážím i těch, které třeba v současnosti v koncertním repertoáru nemáme, ale natočil jsem je a občas se různě vysílají. Některé jsem napsal sám, jiné napsal někdo jiný.

Mnoho diváků vás zná také jako moderátora televizního pořadu Krásný ztráty, který se vysílal 14 let a prošlo jím na tisíc hostů. Můžete vypíchnout nějaká nejvýznamnější jména hostů, která tímto pořadem prošla a kterých si opravdu považujete?

Tuhle otázku dostávám často a přiznám se, že se na ni odpovídá moc těžko. Opět, vážím si všech hostů, kteří k nám do baru Krásný ztráty přišli a povídali si se mnou. Jistě příležitost povídat si Madeleine Albrightovou a Václavem Havlem není běžná situace, ale řada dílů s osobnostmi podstatně menšího věhlasu či postavení se povedla neméně, někdy i lépe.

Kdyby byl v baru Krásný ztráty jako host Michal Prokop, je nějaká otázka, kterou by chtěl dostat anebo alespoň téma k hovoru, o kterém by si zde chtěl povídat a zatím třeba neměl příležitost?

Nevím, v poslední době jsem dal několik rozhovorů na témata současné společnosti, výrazně přesahující hudební oblast. Jak jsem starý, tak mám pocit, že jsem se vyjadřoval snad ke všemu, o čem si myslím, že se vyjadřovat mohu a chci.

Děkuji za rozhovor.

Jakub Malenovský

Vyšlo v Týdeníku Kroměřížska 5.2.2019