RECENZE: Nové album Kurtizán z 25. Avenue po jedenácti letech. Stálo za to si počkat!

Pražská kapela Kurtizány z 25. Avenue vydala 17. listopadu po dlouhých jedenácti letech nové album, což je samo o sobě událost, protože se na nový materiál čekalo sakramentsky dlouho a fanoušci už byli v nejsitotě, zdalipak nový materiál ještě od tohohle seskupení uslyší. Novou desku přitom kapela avizovala už v létě roku 2017, kdy měla za sebou úspěšné předsakování na dvou vyprodaných koncertech Rammstein v pražském Edenu. Tehdy se ovšem zmohla jen na natočení singlu s názvem Mirek Dušín a pak práce ve studiu na dlouho utichly. Proč tomu tak bylo, je zatím záhadou. Kytarista Tomáš Vartecký a jeho parta si však dali na nových věcech záležet a možná i díky koronakrizi zalezli v letošním roce konečně do studia Sono, kde s pomocí renomovaného producenta Milana Cimfeho nahráli desku, která je už na první poslech zkrátka skvělá.

Album, na němž najdeme devět písní, které jsou stroze pojmenovány devíti lidskými jmény, nese název Honzíkova cesta, podle slavné dětské knížky Bohumila Říhy. Tu zná asi každý z povinné školní četby, ovšem proč bylo takto album Kurtizán pojmenováno, to se z jeho poslechu asi moc nedozvíme. Stejně tak záhadné mohou neznalým posluchačům přijít i jména písniček. Kapela přináší pouze jednoduché vysvětlení, že písně jsou výpravou do devíti lidských osudů, jež některé končí tragicky, některé komicky a některé ještě neskončily. Inspiraci k některým málo písním kapela zveřejnila, další možná ještě postupně odtajní, k některým ji s trochou fantazie lze vyčíst z textů a o dalších může posluchač jen přemýšlet. Texty však nikdy nebyli úplně silnou stránkou téhle kapely. Až na výjimky jsou to víceméně heslovité, krátké rýmy, které však při dobré interpretaci přesně zapadají do hudby, kterou Kurtizány tvoří.

A složit dobrou hudbu a vymyslet perfektní riffy je právě to, co kapelník Tomáš Vartecký umí dokonale a prokazuje to už mnoho let nejen v domovské kapele. I na Honzíkovu cestu totiž připravil kvalitní materiál, kde víceméně není slabého kusu. Je to album velmi pestré, které cestuje mezi rockovými žánry od metalu až, řekněme, k pop-rocku. Opírá se hlavně o poctivé tvrdé riffy syrových kytar a melodické zpěvné refrény, které semtam protne řev zpěváka Dana Kurze. Ten se s Varteckým na nové desce za mikrofonem střídá a jelikož mu jsou bližší spíše tvrdší polohy a jeho devízou je právě zmíněný "řev", přenechal interpretaci melodičtějších písní právě kapelníkovi. Musím podotknout, že při prvním letmém poslechu se mi Kurzovo řvaní zdálo pro Kurtizány až moc přehnané. Přeci jen na předešlých deskách jsme na tyhle hlasové polohy nebyli u této kapely moc zvyklí, nicméně po odchodu zpěváka Simona se kapela nějakou dobu hledala, až se ustálila právě v této sestavě, která už pár let funguje a na kterou si už fanoušci tak nějak zvykli, stejně jako na Kurzův projev. A dá se na něj zvyknout i na desce. Dan funguje na koncertech naprosto perfektně a dokáže lidi svým výkonem vyhecovat, ovšem zkrotit ho ve studiu už bylo možná trochu těžší a proto na desce dochází k pravidelnému pěveckému střídání. S melodickými vokály navíc do Sona přišel vypomoct i zpěvák Honza Křížek, někde se hlasy vzájemně prolínají a ve finále je z toho celkem vydařený koktejl, který potěší jak příznivce melodických linek, tak i tvrdšího ražení.

Album otevírá tvdrší Gréta, na kterou navazuje první potenciální chytlavá hitovka s názvem Tommy, která by se neztratila ani v repertoáru Varteckého životní partnerky Anny K., jejímž je dvorním skladatelem. Na koncertech bude jistě zabírat a v radiovém éteru by taktéž určitě našla své místo. Helmut, to jsou naopak staré dobré Kurtizány, kdy se tvrdý kytarový riff společně s těžkotonážní basou zařezává do uší, rytmus písničky vás nutí pokyvovat hlavou a v jejím závěru máte nutkání, obzvlášť nyní v období karantény, kdy je nemožnost navštěvovat koncerty, hopsat do rytmu doma na gauči a hrozit s rukama nad hlavou :) Tenhle kousek je údajně isnspirován historkou, kterak Varteckého tatínek přivedl malého Tomáše na fotbalový trénink a baví mě právě tou jednoduchou rockovou syrovostí, stejně jako track se jménem Willy.

Franze už jsme mohli na koncertech Kurtizán slyšet v dřívějších letech, ovšem na desce dostal poněkud metalovější podobu, což bylo způsobeno, dle vyjádření kapely, vlivem francouzské kapely Gojira, jejíž klip Vartecký shlédl a následně tuhle skladbu předělal do stávající podoby. Zpěvný refrén ovšem zůstal a tahle pecka je jedním ze styčných bodů nové desky.

Chytlavé a melodičtější písně jsou pak ty se jmény Viktorka, Fanoušek a Julie, která začíná pro Kurtizány nezvykle na akustickou kytaru a při úvodních tónech jsem měl pocit, že se kapela pokouší o cover slavného hitu Wonderwall od Oasis. Podobnost čistě náhodná? :) "Julča" se ovšem dále zvrtne do jiných sfér a je z ní velmi příjmná skaldba na poslech. Z úvodní akustické podoby hezky vygraduje a disponuje asi nejlepším,dejme tomu "písničkářským", textem na desce.

V úvodu zmíněný singl Mirek z roku 2017 je na Honzíkově cestě zařazen do tracklistu na závěr jako bonus, nicméně klidně mohl tento song o hrdinovy z Rychlých šípů zaujmout plnohodnotné místo na albu i bez tohoto označení, protože k nové tvorbě této sestavy zkrátka patří.

Osobně jsem z téhle desky nadšen a jiné, než kladné hodnocení ode mne nezíská. Varteckého tvorba mě vždycky bavila a na nové desce svých Kurtizán z 25.Avenue potvrdil, že stále dokáže složit jak zpěvné hitovky, tak i pořádné rockové nakopávačky, kde drhne struny. Právě ty syrové kytary mě baví nejvíce a Kurtizány prostě mají to kouzlo, že tak jak tu muziku původně napálí ve zkušebně, tak to následně autenticky zní i na desce a potom stejně i na koncertech, bez nějakých extra příkras. Ve studiu samozřejmě nějaké aranže vždy přibudou a nutno podotknout, že Milan Cimfe se postaral o dokonalý zvuk, který kapelu zase posunul o kus dál. Tahle deska prostě má koule a stojí za poslech. Jedenáct let čekání se vyplatilo, i když jedno drobné negativum by se možná našlo - nových pecek mohlo být za tu dobu nastřádáno daleko víc.