Dřevorockfest má za sebou i přes covid svůj nejsilnější ročník

Letošní šestnáctý ročník Dřevorockfestu se mohl pochlubit asi nejnabitějším line-upem v celé své dosavadní historii a díky tomu byl i nejvydařenějším. A to i přesto, že ještě asi měsíc před konáním akce pořadatelé neměli pořádně jistotu, zda vůbec nebo za jakých vládních pravidel se bude moci festival konat. Po covidovém rozvolnění se však začalo makat na plné obrátky a v rekordním čase stihli připravit skvělou rockovou přehlídku se vším všudy a domluvit takovou sestavu kapel, kterou se v letošním roce snad žádný jiný jednodenní festival v Česku pochlubit nemůže. I díky tomu se po lístcích v předprodeji jen zaprášilo a povolená kapacita pěti tisíc lidí byla během měsíce vyprodána. Zájem projevili fanoušci ze všech koutů republiky a Dřevorockfest letos hodně překročil hranici regionálního festivalu. Hlad po dobré rockové muzice byl po dlouhotrvajících zákazech zkrátka veliký a tolik dobrých českých kapel na jednom místě bylo obrovským lákadlem. Víceméně každá z nich by mohla dělat headlinera na podobném jednodenním festivalu, ale tady se už od brzkého poobědového odpoledne jelo na plné obrátky s velkými jmény a končilo se až nad ránem.

Celou akci zahajovala kapela Hanz´s Fuckers, která by se snad jako jediná dala považovat za kapelu z blízkého regionu, ovšem jejich jméno už je známo i daleko za jeho hranicemi a kluci jdou stále tvrdě za úspěchem a chtějí potěšit ušní bubínky fanoušků poctivého českého hard rocku. Jistě jim k tomu pomohli i koncerty s kapelou Harlej ještě před lockdownem, nyní jim k tomu snad pomůže i očekávané nové album a pomohlo jim k tomu určitě i skvělé vystoupení na Dřevorockfestu, kde měli jako zahajovací kapela v brzkém čase celkem už slušně zaplněný areál a spousta fanoušků si jejich set pochvalovala. HF představili spoustu nových kousků právě z připravované desky, která sice v tu chvíli ještě nebyla k mání a lidi nové písničky slyšeli v úplné premiéře, nicméně možná právě proto, že hudba byla nová a neoposlouchaná, tak posluchače zaujala. Nekompromisní tvrdé kytarové riffy se smysluplnými texty a melodickými refrény se rockerům líbily a mnozí kapele přiřadili statut nejlepšího výkonu z celého dne. S tím se dá i souhlasit, protože jako jediní přinesli na již okoukanou a oposlouchanou českou scénu trošku svěží vítr a energii na podium. Na klucích byla vidět ta správná "nadrženost" na hraní, která mi už u řady předních kapel jakoby chybí, protože tak trochu už upadly do rutiny. U ostatních, až na výjimky, jakoby se i přes covidovou pauzu zastavil čas a kapely, které jste neviděli hrát dva roky, hrají pořád to samé, včetně playlistů a totožných show. Chápu, že doba byla nejistá a nikdo netušil, zda vůbec letos v létě vyjede, takže rozumím tomu, že nějaké nákladné přípravy nových show asi neměly smysl, ale čas na novou tvorbu jistě byl a představit fanouškům live aspoň nějakou jednu novinku by nebylo na škodu.

Např. následující WaldaGang hraje už několik let pořád ten stejný flašinet a předvádí dobře nacvičený rockový cirkus, takže člověk už tak nějak tuší, kdy se co a v jaké písni bude dít nebo kam se muzikanti postaví, takže už tam chybí jakýkoliv moment překvapení nebo spatření něčeho nového. Pro fotografy je to sice dobré a kluci jsou i celkem fotogeničtí, ale když už to člověk vidí vícekrát po sobě a ani po x letech nevidí změnu… Holt lidi to stále baví, rádi si na to zazpívají a kapela podobného typu na fesťáky patří. Miro Šmajda už v kapele zaujal pevné místo, dokáže udělat atmosféru a kdyby tak hráli ještě celý koncert stoprocentně live, možná bych neměl problém.

To se rozhodně nedá říct o Alkeholu, který hraje pěkně po staru svůj poctivý hospodský rock´n´roll a tam ani cílová skupina téhle kapely nějaké zásadní novinky asi moc nepožaduje. Naopak jsou více vděční spíše za klasické hitovky z devadesátých let, které si fanoušci se škopkem v ruce rádi zazpívají a jsou spokojení. Písně jako Na Slamníku, O Chlastu nebo Na zdraví jsou asi na festivalech pro Alkehol povinnost. Kluci tady zahráli v dobré uvolněné náladě, nějaké srandičky na podiu mezi sebou probíhaly a fajn byla i hostovačka dvou členů kapely Harlej Tondy Rauera a Tomáše Hrbáčka, kteří si s nimi v závěru vystoupení zazpívali píseň Nechte vlajky vlát. Prostě klasika, která nezklame.

Doga pak předvedla standartní výkon a nějaká razantní změna playlistu se rovněž nekonala. Letos pomyslně slaví 20 let od vydání legendárního alba Jsem trochu divnej, které vydala i v remastrované reedici a trošku se očekávalo, že by do letošního playlistu mohlo být zařazeno o něco málo více pecek z téhle úspěšné placky, nicméně zde se tak nestalo a kapela raději zvolila sázku na jistotu v podobě největších hitů smíšených s peckami z poslední desky Hard Werk. Nová deska je nicméně u téhle kapely už taky na obzoru, takže v příští sezoně (pokud bude život na planetě normální) už určitě nový repertoár zazní. Doga vychytala asi nejhorší čas pro muzikanty na podiu, kdy se zapadající sluníčko opíralo přímo do stage, a tak toho měl Izzi po vystoupení plné brejle, neboť byl pěkně sežehnutý. Během koncertu ale na sobě nedával nic znát a spolu s kapelou podali dobrý výkon.

Harlej se jako jedni z mála mohli pochlubit nějakou tou novou tvorbou, přestože album Smutku dávám sbohem už je přes rok staré, ale díky covidu jej jaksi pořád neměli dostatek příležitostí plně koncertně odprezentovat, obzvlášť ne v tomto kraji. Díky tomu ale měli fanoušci dost času jej naposlouchat, takže už nové písně dobře znali a užili si je stejně naplno jako ty starší pecky. Trošku divný pak bylo, když máte na festivalu v jeden den kapely, které mají v repertoáru stejné pecky, což je případ Harleje a WaldaGangu (Svařák, Pověste ho vejš). Žádná z nich se jich asi ve prospěch druhé vzdát nehodlá, tak alespoň mohlo publikum posoudit, která z nich je hraje lépe. Někteří fanoušci si pak stěžovali na špatný zvuk u téhle kapely, což však já nemohu zcela posoudit, neboť jsem stál v brázdě u podia, kde zvuk bývá zpravidla hodně přebasovaný, takže mi to ani nepřišlo divné. Osobně se mi výkon Harleje celkem zamlouval.

Maskovaní Dymytry si pak do Dřevohostic odskočili z Monster Meetingů, což je hlavní naplň jejich koncertního léta, společně s kapelou Traktor, která je i zde následovala. To možná trochu vybízelo i k tomu, předvést nějakou tu společnou pecku, ovšem k tomu nakonec nedošlo, neboť je to asi jen specialita určená právě pro tyto společné megakoncerty a technicky by to v tu chvíli asi taky nebylo možné. Dymytry se těší nyní velké slávě a díky úspěšnému albu Revolter se v současnosti nacházejí na momentálním vrcholu. Z téhle desky samozřejmě také zaznělo několik písní, nemohlo chybět i bubenické sólo Miloše Meiera a nejhezčím okamžikem večera byla asi píseň Žít svůj sen, kterou s kapelou odzpívalo publikum jako jeden muž za doprovodu rozsvícených telefonů.

Traktor pak přivezl i sem na festival bohatou zásobu svých plamenometů a šlehající ohně do všech stran pak obohacovaly průběh celého jejich koncertu. Traktor rovněž vsadil na jistotu a největší hitovky a bylo vidět, že zrovna na tuhle kapelu se těšila podstatná část publika. Koncertu pak malinko spadl řetěz zařazením dvou pomalých skladeb po sobě (Horizont, Amigdala), ale pak už se jelo až do konce na plné obrátky a díky pyroshow se bylo i na co koukat. I Traktor pak připravuje nové album, které by mělo spatřit světlo světa na podzim, takže fanoušci se jistě mají na co těšit.

Po Traktoru sice následoval hromadný odliv fanoušků, nicméně na řadě byla ještě kapela Zakazaný ovoce, na kterou ještě dost vytrvalců vydrželo do jedné hodiny ranní a mohli si tak zapařit na neopunkové pecky. Tahle kapela sem dovezla asi nejčerstvější album s tak trochu (bohužel) pravdivým názvem Svět se změnil, které zde hodlala odprezentovat a věřme, že se jí to povedlo. Až do konce vystoupení díky pozdní hodině už naše posádka však taky nevydržela, tudíž nemůžeme moc posoudit.

Před pořadateli letošního Dřevorockfestu se patří smeknout, protože v nejisté době dokázali připravit svůj nejsilnější ročník a přilákat spoustu kapel z české špičky, což se málokumu letos povedlo. Festival už má tradici a letošním rokem si udělal ještě větší jméno. Kapely rovněž nezklamaly, na vizáži některých muzikantů sice za ty dva roky, co jsem je neviděl, zapracoval zub času, na některých možná i zub chlastu, ale nikdo nemládneme a na muzikantském výkonu to rozhodně u nikoho nebylo nějak znát. Všichni byli určitě šťastní, že můžou zase hrát a dělat to, co je baví a živí a u fanoušků to platilo jakbysmet. Nikdo neví, kdy se zase co vláda rozhodne pozavírat a a zakázat a tak je lepší si vážit každého takového okamžiku, kdy ještě tak nějak volně můžem. Snad se tu v pohodě a za stejně skvělého počasí sejdeme zase i v příštím roce.

Na Dřevorockfestu jsme natočili i spoustu rozhovorů, takže v nejbližších dnech se budete moci těšit na nová videa, která budou postupně zveřejňována zde na webu, na facebooku musicreport.cz, kde najdete i záznamy z živých vysílání, které jsme se odsud snažili pořizovat, no a samozřejmě i na Youtube kanále, kam pak nahodíme souhrnné video.