Seznamte se: Miloš Meier - povoláním bubeník!

S jedním z nejtalentovanějších českých bubeníků, jehož sláva přesahuje už i daleko za české hranice a má před sebou určitě ještě velkou budoucnost jsme si před kroměřížským Buben Festem dlouze popovídali o jeho dosavadní zajímavé kariéře. O tom, jakým způsobem se dá bubnováním uživit a co vše za tím stojí si můžete přečíst v následujícím rozhovoru s mlátičkou (nejen) kapely Dymytry Milošem Meierem.

Miloši, na úvod se nemohu nezeptat, v kolika letech jsi začal do něčeho poprvé mlátit a bušit a jaké byly tvé muzikantské začátky?

Na bubny jsem začal hrát asi ve svých deseti letech, ale přestože jsem chtěl už odmalička hrát na bicí, tak jsem nejprve začal hrát od svých šesti let na klavír, kam mě dali rodiče. Mě to ale vždycky k těm bubnům táhlo. Táta vede v Hronově dodneška dechový orchestr na místní ZUŠce a já jsem tam vždycky chodil při zkouškách koukat na bubeníka a seděl vedle něho při každé zkoušce. No a v těch deseti letech jsem začal jezdit k místním učitelům na hodiny a tak začaly mé první bubenické kroky.

Kdy a s kým jsi začal poprvé veřejně vystupovat?

Bylo to právě s tím tátovým dechovým orchestrem, kde jsem hrál zhruba do svých šestnácti let. V patnácti jsem odešel do Prahy studovat na konzervatoř, ale už i během toho hraní v dechovce v nějakých dvanácti letech jsem začal hrát i s místníma rockovýma kapelama, většinou už třeba s lehce zavedenějšíma a s o dost staršíma spoluhráčema a třeba už v nějakých třinácti letech jsem poprvé nahrával např. i ve studiu Miloše DODO Doležala demo a potom už zase další věci… No a pak už se to tak nějak rozjíždělo. V tom útlém věku jsem jezdil hrát už i na rockový koncerty, taky občas na záskok s tátovou kapelou, který měl takovou tu plesovou a zábavovou kapelu.

Co na to říká táta, že jsi vlastně od počátků v jeho dechovce unikl až k metalu?

Tak táta mě vždycky podporoval, celý život mi fandí celá rodina i máma samozřejmě. Táta už mě v těch 12-13 letech vozil i do Prahy na hodiny k učitelům, abych tam pak mohl v patnácti odejít na tu konzervatoř. On samozřejmě nějak neposlouchá rock a metal, ale je rád, že se tím takhle můžu živit, že dělám, co mě baví, cestuju a hraju koncerty. Není to ale typ člověka, co by poslouchal naše Dymytry cédéčka. (smích)

Nyní je tvým hlavním působištěm právě metalová kapela Dymytry. Co tě na metalu baví? Je to přeci jen rozdíl oproti začátkům.

Na metalu mě baví ta energie, že do toho můžu fakt jakoby dávat ty emoce, hrát nahlas, mám tam takovou svobodu v tom hraní, který chci hrát. Baví mě tam i ta agrese, můžu se tam vybouřit, můžu tam vnášet nějaký svoje nápady. Ale zároveň mě kromě metalu baví hrát i koncerty třeba s Michalem Pavlíčkem, kde hraju zase úplně jiným stylem, kde hraju hodně pocitově, emotivně, dynamicky, kde se snažím vlastně podporovat to jeho sólové hraní. Takže mě to baví takhle střídat. V metalu je skvělá i ta rychlost a styl těch breaků a feelingů, který do toho můžu dávat.

Jak už jsi zmínil, působíš i v jiných projektech, hraješ např. s Michalem Pavlíčkem, s Danem Landou apod. Člověk by si řekl, že přeci musí být náročné si pamatovat repertoár všech těchhle interpretů, se kterými vystupuješ. Jak s tímhle bojuješ?

S tímhle jsem jakoby nikdy problém neměl. Je to možná i tím, že od těch patnácti let sedím za těma bubnama fakt každej den, cvičím, jsem zvyklej si pamatovat ty svoje party, rytmy apod. Momentálně sice těch kapel už nemám až tak tolik, ale samozřejmě mě vždycky baví, když mi někdo zavolá, jestli mu něco třeba nenahraju nebo si s ním nezahraju. Když mám čas tak to rád příjmu a zase si občas zahraju jiný styl a jsou to pro mě nové zkušenosti. Měl jsem to štěstí si u nás zahrát se spoustou neskutečných muzikantů, ať už to byl zmíněný Michal Pavlíček, Kamil Střihavka nebo Daniel Landa, u kterého jsem si zahrál zase s kytaristou Tomášem Varteckým a dalšíma skvělýma lidma a není to třeba jen o těch muzikantech, ale vždycky s každou novou kapelou potkáváš nový lidi i od techniky a ze všeho můžeš vlastně čerpat nějaký nový zkušenosti, který potom můžeš převádět do toho svého sólového hraní a své kariéry.

Nevadí ti, že jsi na podiu „až ten vzadu“?

(smích) No tak to víš, že to je holt úděl bubeníka. Já si to kompenzuju tím, že s každým, s kým hraju, tak tam mám vždycky svoji desetiminutovku na svoje sólo. Samozřejmě mám i ten svůj bubenický projekt Drumming Syndrome, kde se dostatečně ve všem bubenicky vyjádřím, kde jsem jenom sám na podiu a můžu si dělat, co chci.

Jak vlastně vznikl nápad vystupovat sám se svým Drumming Syndrome?

Ten nápad vznikl už celkem brzo. V době, kdy jsem byl na konzervatoři nějak v mých 18-19 letech jsem začal dostávat první nabídky prezentovat nějaký nástroje, které já používám na nějakých workshopech nebo hudebních veletrzích či školách. No a protože mě to bavilo, tak jsem z toho chtěl udělat i takovou bubenickou show, se kterou bych dokázal oslovit nejen bubeníky, ale i třeba fanoušky kapel, se kterýma hraju. Takže jsem tomu dal název Drumming Syndrome a udělal z toho takovou koncertní verzi, kde hraju skladby kapel, ve kterých působím, skladby speciálně složené pro tento projekt, bubenická sóla a nově jsem tam teď zařadil i spoustu svých oblíbených skladeb od světových kapel a je z toho přes dvě hodiny trvající bubnová show.

Je o tobě známo, že dosti často cvičíš. Kolik času denně strávíš za bicími?

Teď už to není tak extrémní, protože hraju třeba tři až čtyři koncerty týdně, ale když koncert nemám, tak jsem automaticky ve zkušebně a tam třeba čtyři hodiny cvičím. Bývaly samozřejmě doby, kdy jsem tam byl 10-12 hodin denně a to jsem spíš cvičil hodně technický a koordinační věci, kdežto v současné době spíš nacvičuju už jen nový bubenický sóla a skladby a hraju ty čtyři hodiny fakt jakoby naplno jako kdybych byl na podiu. Není to tak, že bych cvičil už jen tu techniku a nějaké cvičení z not apod.

Při takové zátěži ale musí trpět i tělo. Nebojíš se zdravotních následků? Děláš pro to i něco, aby nenastaly nějaké neduhy?

Já jsem si tím prošel právě v době na konzervatoři, kdy jsem chodil do zkušebny na sedmou na ráno a v devět večer jsem odcházel. Mezitím jsem si zašel třeba jen na chvilku do školy, protože ta konzervatoř tomu byla i takto uzpůsobená, že té školy tam nebylo zas tak tolik, aby ti studenti měli možnost hrát. No a po dvou letech takového intenzivního cvičení mi začaly problémy s rukama, se šlachami a se svaly na předloktí takže jsem si musel dát na půl roku pauzu a potom zase postupně začít cvičit. Od té doby si na ty ruce dávám pozor a musím zaklepat, že teď je to prostě skvělý. Zároveň se ale snažím o nějakou regeneraci, chodím pravidelně na masáže, mám fyzioterapeuta, chodím plavat do bazénu a když cítím, že mě ty ruce bolí nebo že jsou přetížený, tak se je snažím dávat v průběhu těch koncertů dohromady, ať už pomocí nějakých mastí nebo speciálních cviků. Rozhodně si na to ale musím dávat pozor, protože tohle už se dá srovnávat jakoby i se sportem. Já jsem např. vášnivý čtenář sportovních novin a baví mě sledovat, jak ti sportovci musí mít nějaký ten svůj zvláštní režim na trénování a zápasy. Souvisí to s tím, že třeba nemůžu jít hrát koncert s tím, že bych na ty bubny necvičil a nešel tam nepřipravenej a tzv. nezahřátej.

Kdekdo si řekne, že je muzika jenom zábava a ona je to mnohdy jak tak poslouchám celkem tvrdá práce….

Tak pokud se tomu chce člověk věnovat na plný úvazek, tak je to určitě i dřina, ale je to samozřejmě potom úžasný mít možnost dělat to, co vás baví a samozřejmě, když pak máte nazkoušených těch tisíce hodin ve zkušebně, tak o to víc si pak to hraní na koncertě můžete užívat.

Dnes už je tvé umění uznáváno i ve světě, když jsi zván na různé zahraniční bubenické festivaly. Můžeš prozradit, kde všude jsi byl a co zajímavého jsi zde zažil?

Tak v poslední době jsem byl např. v roce 2017 na bubenickém festivalu v Moskvě, týden předtím jsem měl turné v Polsku, a v červnu téhož roku jsem hrál v Jižní Koreji v Soulu na Drum Festivalu, který byl určitě jedním z největších, na kterém jsem hrál, bylo to asi pro čtyři tisíce lidí a odtud jsou vždycky zajímavé zážitky, protože mám možnost setkávat se tu s bubeníky největší světové extratřídy a s mými vzory. Kromě toho loňského roku jsem byl třeba ve Španělsku, v Itálii, v Německu a teď naposled jsem byl na Slovensku na Drumfest Slovakia, kde třeba po mě hrála Anika Nilles, což je nyní jedna z nejuznávanějších bubenic na světě, takže to bylo další hezké setkání.

Jak se vůbec na takové velké akce bubeník z Česka dostane?

(smích) Tak to nejdůležitější je, že člověk asi musí mít nějakou kvalitu a někdo si vás musí všimnout. Já pro to dělám to, že pravidelně točím bubenická videa, která zveřejňuju na YouTube a tím se to dostává mezi ty lidi. Jsem i firemní hráč značek Meinl a Tama a samozřejmě ty lidi, když vidí, že na sobě pracujete a že ten vývoj jde pořád někam nahoru tak vás automaticky zvou na nějaké takovéto bubenické prezentace.

Máš nějaké muzikantské vzory?

Určitě a je jich spousta. Během té kariéry se samozřejmě postupně měnily. Když jsem začínal, tak to byl Lars Ulrich z Metalliky, Dave Lombardo ze Slayer – takový ti metaloví hráči. Později za mých studií na konzervatoři to byli hodně jazzový a fusion bubeníci jako je Dave Weckl nebo Dennis Chambers, poté zase Ray Luzier z Korn nebo spousta těch černošských bubeníků jako je Tony Royster, Chris Coleman…. Těch bubeníků je hrozně mnoho, který sleduju a je i moc fajn, že mnoho z těch, co jsem teď jmenoval jsem osobně potkal a poznal na těch akcích, na kterých jsem hrál a to je pro mě vlastně takový největší splněný bubenický sen.

Jsi profesionální bubeník. Dá se dnes opravdu bubnováním uživit?

Tak samozřejmě záleží, ve které kapele hrajete. Je to o tom úspěchu, musí na vás chodit lidi, který si kupujou ty vstupenky, ze kterých pak máte ten profit (smích). Určitě se tím uživit dá a věřím tomu, že když na tom člověk pracuje na sto procent tak se mu může splnit to, po čem touží.

Co bys poradil začínajícím bubeníkům, kteří by to třeba jednou chtěli dotáhnout na tvou úroveň?

Tak určitě mít kvalitního učitele, který jim poradí, jak cvičit, jak na sobě pracovat, který nad nimi bude mít dozor, říkat jim, co dělají špatně, co dělají dobře – to je to nejdůležitější pro začínající hráče. No a potom hlavně u toho vydržet, mít píli, mít sny, kam to chtějí dotáhnout, aby si za tím šli naplno.

Byl bys ochoten si časem vychovat nějakého svého žáka?

Tak já jsem se většinu kariéry věnoval i pedagogické činnosti, učil jsem soukromě, takže jsem učil spoustu bubeníků a myslím si, že mezi nimi jsou nakonec i kvalitní hráči. Ale momentálně na to už nemám tolik času kvůli koncertům, takže jsem to učení omezil, dá se říct asi tak na tři procenta (smích).

Kterého bubeníka na tuzemské scéně bys ještě vypíchl? Zaujal tě svým hraním někdo?

Na naší scéně se mi vždycky líbil hlavně Roman Lomtadze, bubeník, kterýho jsem poznal za svých studií na konzervatoři, protože on tam byl asi o čtyři roky výš než já. Stali se z nás i dobří přátelé a ten Roman mě stylově vždycky hodně bavil i tím přístupem k těm bubnům, právě tou pílí a dřinou, kterou do toho dával. Teď už žije asi deset let v USA v Los Angeles, kde zase jde dál a pracuje na té svojí kariéře, takže ten byl tady pro mě vždycky TOP.

S kapelou Dymytry jste letos oslavili 15 let velkolepým pražským koncertem nazvaným Monstrum? Jak sis jej užil a kam se Dymytry budou v následující éře ubírat?

Tak ten Monstr koncert byl úžasnej. Měli jsme vyprodáno tři měsíce dopředu, čytři tisíce lidí, kteří si přišli užít jenom nás, takže co víc si může kapela přát (smích). My jsme si to ohromně užili a bylo to nádherný. Já osobně jsem tam měl i zvedák, který mě zvedal i s bubnama tři metry vysoko a ten se teda trošku i kýval, takže než abych si užíval to hraní, tak jsem se při tom zvedání spíš soustředil na to, abych z toho neslítl dolů (smích). Ale samozřejmě na to chceme teď navázat dalšími koncerty a v současné době řešíme co dál, abychom se právě tímhle koncertem mohli odrazit o level výše.

Kam bys to ještě ty osobně chtěl ve své kariéře dotáhnout, jaké máš cíle?

Určitě přemýšlím nad tím a pracuju na tom, abych se ještě více prosadil na té bubenické scéně v zahraničí, proto vlastně natáčím stále nová a nová videa a cvičím nové věci a chtěl bych za hranice jezdit pravidelněji, než jen několikrát do roka. To je pro mě takový hlavní bubenický cíl.